Pietní akt prvním obětem Heydrichiády 22.10.2016

      V sobotu 22.10.2016 se v katedrále Svatého Víta na Pražském hradě konala mše a tryzna za 294 přímých obětí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl uskutečněn dne 27. května 1942.

Kardinál Duka: „Bez tohoto činu by byla československá státnost po válce ohrožena. Po padesátiletém diskreditování této akce komunistickým režimem, po jejím znevažování a označováním za zbytečnou, ba dokonce nebezpečnou, si musíme říci, že statečnost československých vojáků i civilistů a jejich sebeobětování přesvědčilo spojenecké mocnosti o vážném úmyslu Československa se aktivně podílet na boji proti nacistické hydře na straně práva a demokracie.“

      V pravé poledne započalo ve Svatovítském chrámu předčítání dvě stě devadesáti čtyř jmen obětí první vlny zatýkání, které byly popraveny v září 1942 v Mauthausenu. Zároveň bylo na schodech ke kněžišti zapalováno vnuky a pravnuky obětí dvě stě devadesát čtyři svíc.


Zapalování svíc potomky popravených obětí heydrichiády

      Myšlenka na pořádání tryzny vznikla díky nadšené práci několika soukromých historiků (např. Jaroslava Čvančary), kteří už mnoho let studují okolnosti i zákulisí výsadku Anthropoid i skupin Silver A a Silver B. Ve spolupráci se Sokoly, Československou obcí legionářskou, Svazem českého Junáka, rotou Nazdar a mnoha dalšími soukromými osobami se podařilo uspořádat tuto tryznu a zároveň odhalit tři pamětní desky v bydlištích pomocníků čs. parašutistů.

Na pietní akt jsme byli pozváni i my, jako zástupci českých, moravských a slezských vlastenců.

      Mši celebroval metropolita a primas český, jeho excelence pan kardinál Dominik Duka. Jeho kázání (jako vždy) bylo prodchnuto neskrývaným obdivem k hrdinství a neokázalé statečnosti nejenom přímých vykonavatelů rozsudku nad katanem českého národa, ale i ke stovkám jejich pomocníků z řad vlastenců, sokolů a skautů, bez nichž by se smělý plán nedal uskutečnit.

  

  

      Kardinál Duka: „To je ta elita národa (směrem k hořícím svícím). Přemýšlím, jestli jsme schopni takové lidi vychovat i dnes v našich rodinách a na našich školách.“


Kardinál Duka káže. Čestná stráž roty Nazdar v britských battle dresech

      Po emotivním kázání pana kardinála promluvili potomci všech tří vysočanských rodin, které byly popraveny a na jejichž domech jsou již dnes umístěny pamětní desky. Mluvili rozechvěle, ale důstojně a bez zbytečného patosu.

  
Mluví potomci popravených rodin

      Po proslovech potomků poskytl pan kardinál účastníkům svátost svatého přijímání. Po zaznění státní hymny, slavnostního Te Deum a Svatováclavského chorálu se zúčastnění vypravili do pražských Vysočan k odhalení první pamětní desky na domě, kde přespal v noci z dvacátého sedmého na dvacátého osmého května 1942 po úspěšném atentátu Josef Gabčík.

    
Zní Kde domov můj                                                                Dvě stě devadesát čtyři svíc,
                                                                                            dvě stě devadesát čtyři životů….

      Slavnostní bohoslužba skončila a my jsme se všichni vypravili do Vysočan, kde měla být v ulici Na Břehu 15 odhalena pamětní deska rodině Piskáčkových.


Společně metrem do Vysočan

      Sice nám začalo pršet, ale v atmosféře, která panovala to vůbec nikomu nevadilo. Krátký proslov pronesl starosta Prahy 9 a pak organizátoři akce, včetně historika pana Janíka, který účastníky seznámil s událostmi z května 1942, kdy Piskáčkovi poskytli Josefu Gabčíkovi úkryt. Poté krátce promluvila dcera manželů Piskáčkových, které se podařilo válku prožít shodou nesmírně příznivých náhod. (V době atentátu byla u nevlastní tety, kterou se gestapu nepodařilo okamžitě vypátrat a která, jakmile se doslechla o atentátu, svoji nevlastní neteř poslala k nedohledatelným známým, kteří malou Piskáčkovou ukrývali až do konce války.)

  
Slavnostní nástup                                                        Hlavní organizátor akce děkuje městské části
                                                                                 Prahy 9 za příkladnou spolupráci

  
Hovoří historik pan Janík                     Dcera popravených, paní Piskáčková

  
Zní státní hymna                                                                  Odhalená pamětní deska

      Kardinál Duka: „Úloha vlastenectví, víry ve vlastní národ a jeho mravní sílu je dnes snad ještě důležitější než v dobách nedávno minulých. Čeká nás nelehká doba a semknutí národa, připomínání si jeho padlých a umučených hrdinů, poučení se z minulosti je potřebnější, než cokoli jiného.“
 
Po odhalení první desky jsme všichni vyrazili pěšky do Kolbenovy ulice 16 k odhalení pamětní desky rodině Khodlových. Kilometřík, dva absolvujeme v dešti.

Ceremoniál se opakuje, pan Janík připomíná okolnosti, za kterých z bytu Khodlových vyrazili Josef Gabčík s Janem Kubišem dne 27.5.1942 ráno k provedení atentátu. Vzpomněl na jejich poslední slova v předvečer atentátu „Tak jdeme na to“. Václav Khodl v tu chvíli nevěděl o jakou akci jde. Domníval se, že půjde o nějakou sabotáž v Kolbenových závodech. Navíc byl v tu chvíli ve špatném psychickém stavu, protože byl propuštěn z práce díky tomu, že parašutistům v zaměstnání obstaral ocelové lano, které chtěli původně natáhnout přes silnici u Panenských Břežan a zastavit tak Heydrichův Mercedes v jízdě. Kvůli vyhazovu z práce se Václav Khodl několik dní před atentátem rozhodl pro sebevraždu, tu mu však Jan Kubiš rozmluvil.

Na místě jsme poznali pana Khodla, vnuka popraveného Václava Khodla.

  
Nástup v Kolbenově 16. Mluví pan Janík                         Bez dechu nasloucháme líčení tehdejších událostí

  
Pamětní deska je odhalována                                       Pamětní deska

      Během obřadu přestává pršet a do Zákostelní ulice, k poslední pamětní desce se přesunujeme už za sucha.Je to kousíček za rohem, naproti vysočanské sokolovně. Mimochodem, nezmínil jsem skutečnost, že všechny tři rodiny se důvěrně znaly a byly členy vysočanského Sokola, Jaroslav Smrž byl jejím náčelníkem. Spolu také založily „vysočanskou trojku“, malou odbojovou organizaci jež nezištně nabídla svoji pomoc výsadku Anthropoid a přispěla tak draze vykoupenou, avšak zásadní pomocí k realizaci atentátu.

    
Poslední nástup

   A naposledy historik pan Janík

      Pan Janík zmínil zásadní úlohu náčelníka „vysočanské trojky“, sokolského náčelníka Jaroslava Smrže v organizaci pomoci Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi před i po atentátu. Osvětlil osud čtrnáctileté dcery Smržových při odvozu bicyklu z místa atentátu i uschování bicyklu v Sokolovně. (Jen shodou okolností nebyl bicykl objeven v okamžiku, kdy policie pátrala právě po něm a jen liknavostí policisty nebyl byt v Sokolovně propátrán dokonale. Bicykl byl ukryt v koupelně a díky mistrně sehrané scénce obyvatelky bytu – sestře Jaroslava Smrže nebyl objeven hned druhý den po atentátu.)

      Dále zmínil osud obou dětí manželů Smržových, jež byly také odsouzeny k smrti, ovšem s dodatkem „budou popraveny až po konečném vítězství Říše“. Tak strávily celou válku v detenčním zařízení pro nepřátele Říše a díky tomuto potrhlému rozsudku válku přežily jako jediní z rodiny Smržových. Paní Smržová také promluvila několik bolestných slov do mikrofonu….

   Pamětní deska manželům Smržovým

      Po ukončení posledního pietního aktu následovalo krátké občerstvení v té Sokolovně, kde bylo v roce 1942 uschováno Kubišovo kolo. Poté se nás několik rozhodlo zajet ještě do Resslovy ulice ke kostelu Svatého Cyrila a Metoděje a uctít památku parašutistů tichou vzpomínkou a zapálením svíček.

            
Okno do krypty (v níž vlastní rukou zemřeli          Pamětní obelisk ve dvoře kostela se jmény obětí
parašutisté) se stopami po střelách

    
Národ nezapoměl. Neumělou rukou napsaná jména hrdinů                        Rozlučková fotka před kryptou
na svíci položené na pamětním místě

 

 

 

 

 

 

A poslední pocta. Ponechali jsme
na místě posledního beznadějného
boje našich parašutistů kokardu
v národních barvách.
 

      Kardinál Duka: „V tomto svatostánku jsou uloženy nejcennější relikvie českého národa – korunovační klenoty. Pověst praví, že je smí použít jenom skutečný panovník a vůdce národa, pokud je zneužije někdo nepovolaný, stihne ho krutý trest. Katan Heydrich ve své bezuzdné pýše a v nenávisti ke všemu českému si zde vložil na hlavu Svatováclavskou korunu, aby dokázal že slovanský národ je méněcenný a odsouzený k úloze sluhy nadřazené germánské rasy. V té chvíli mu již zbýval necelý měsíc života…“

Co říci závěrem. Snad se někdy dokážeme alespoň z dálky přiblížit odvaze a statečnosti našich předků. V nastávající těžké době to bude nesmírně potřeba.

Pro vlast – na Zdar

Vstup do diskuze k pietnímu aktu prvním obětem Heydrichiády zde

Příspěvek byl publikován v rubrice AKCE 2016. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.