Jak bylo po sto letech u Zborova – reportáž

Vážené vlastenky, vážení vlastenci, přátelé

Co říci o bitvě u Zborova, od níž letos uplynulo právě sto let? Vše už bylo napsáno, vše už bylo stokrát přežvýkáno. Co je na tom ale strašné, že nikdo z nás si to nepamatuje. Mluvit o našich legionářích v Rusku se smělo za První československé republiky a pak už nikdy. Proto si udělejme kraťounký exkurs do doby před sto lety.

  Naše ruské legie byly založeny v Kijevu, členy kijevského Sokola v srpnu 1914. To bylo prvních tři sta mužů, kteří se rozhodli bojovat na straně spojenců a vybojovat nám, Čechům, Moravákům a Šlonzákům zpátky naši kotlinu, nezávislou na područí germánů. Tito zakladatelé jsou označováni jako „Starodružiníci“ i když oni založili vojenskou organizaci a nazvali ji „Česká družina“.

  Zakladateli tedy byli volyňští a kijevští Češi, usídlení v Rusku. Postupně se k nim začali přidávat dobrovolci zajatí na frontě. Zprvu bojovali jako rozvědčíci, přiděleni pro rotách k ruským plukům. Jako rozvědčíci bojovali z toho důvodu, že v samostatnosti a operativním rozhodování v bojové situaci značně převyšovali prosté ruské mužiky. Také jazyková vybavenost byla veliká, rozuměli nejenom česky, ale i německy a mnozí i maďarsky, srbsky a chorvatsky. Z toho důvodu byli nesmírně užiteční při odposlouchávání nepřítele přímo v zákopech a při výsleších zajatců a raněných.

  U Zborova měla československá ruská legie poprvé zasáhnout jako jednotná síla v počtu tří pluků. (První z nich byl pluk Svatováclavský – po bitvě přejmenovaný Masarykem na pluk Mistra Jana z Husi, druhý pluk Jiříka z Poděbrad a třetí pak pluk Jana Žižky z Trocnova.) Jak už bylo řečeno, pluky dosud společně nebojovaly, nebyly secvičeny a jednotlivé roty se ku Zborovu sjížděly z různých míst fronty v průběhu týdnů před bitvou.

  Bitva byla dlouho plánována a rakousko – německá strana o ní dobře věděla. Byla součástí tzv. Kerenského ofenzívy, která měla postavit novou hráz ve válce a zvrátit karty na ruskou stranu. Rusko už se hluboce zmítalo ve vnitřní krizi, car Mikuláš II na jaře abdikoval ve prospěch svého bratra Michaila a ten vzápětí abdikoval také. Nastoupila ve volbách zvolená vláda Sášky Fjodoroviče Kerenského, jenž byl vším, jen ne tvrdým mužem na svém místě. Ruská armáda i zápolí byly nahlodány bolševickou a židovskou agitací do té míry, že hloupí mužici odmítali bojovat proti rakouským a německým dělníkům – soudruhům. Docházelo k hromadným dezercím i k uvolňování koridorů nepříteli, který pod velením svých důstojníků  spořádaně postupoval bez odporu do hloubky Ruska.

  Tomu právě měla zabránit Kerenského ofenzíva. Československé brigádě  (tři pluky – brigáda) původně neměla být svěřena žádná podstatnější úloha. Důvodem byla nesecvičenost  pluků a špatná výzbroj a výstroj.

  Jak si brigáda vedla od 30.6.1917 si povíme po první sérii fotek a po dojmech z cesty ……..čtěte dál.

 Co se týká výpravy ke Zborovu.

Někdy v květnu tohoto roku jsem se dozvěděl, že Legionáři pořádají ku Zborovu  pouť. Ve snu by mne nenapadlo, že bych se mohl zúčastnit. Už bylo pozdě atd. Ale protože jsem na jejich ukázce v Nymburce odstřílel svoje penzum z kulometu Maxim a přispěl tak k vítězství v ukázce, osmělil jsem se požádat Jirku Charfreitaga o to, jestli by ku Zborovu nevzali Legionáři alespoň náš nový, spolkový prapor. Ten má na lícní straně motiv Svatováclavské koruny se znaky našich, historických zemí právě jako prapor Starodružiníků z Kijeva. A protože se náš spolek odkazuje a navazuje právě na odkaz našich legionářů, Sokolů a dalších vlasteneckých spolků, chtěl jsem prapor poslat při stém výročí na Zborovské bojiště.

Jakou nevýslovnou radost jsem měl, když jsem se po nějaké době dozvěděl, že pro mne našli Legionáři místo v autobuse, takže u Zborova bude nejen prapor, ale i zástupce spolku. Našli pro mne místo ve výpravě divadelníků z Mladé Boleslavi, kteří jeli ku Zborovu předvést tematický kus, o němž se zmíním později.

Místo startu: Mladá Boleslav, Kulturní dům.

Čas : Pátek 30.6.2017,  9.30

Společnost: Ta nejlepší. Členové mladoboleslavského Divadélka na dlani, jedoucí ku Zborovu sehrát tématický divadelní kus. Jak vidíte, právě se nakládají kulisy, kostýmy a další divadelní nezbytnosti.

  
Autobus vypravila Československá obec legionářská,S flintami nakonec nebyl na hranicích problém.
která letošní pietní akt pořádala.Jsou úmyslně celé dřevěné a ještě navíc hodně
zjednodušené právě proto, aby bylo na první
pohled vidět, že jsou to divadelní rekvizity.

Autobusem jsme cestovali 18 hodin, než jsme se přes Zhořelec, Krakow a Lvov dokodrcali do Tarnopolu. To kodrcání myslím vážně, protože ještě kousek za polskými hranicemi byla dálnice slušná, pak se však změnila v zákopy, přes které jsme jeli čtyřicetikilometrovou rychlostí a to ještě byla rychlost závodní. Na hranicích nás zdrželi asi jen tři hodiny, což podle našich řidičů byl naprostý zázrak.

  
S kytarou a harmonikou cesta ubíhala dobře 🙂

Do cíle, do ukrajinského Tarnopolu, jsme dojeli v sobotu ráno ve 4.00. Hotel Galičina normální jako všude, čisto, voňavo. Takže já jsem celé dopoledne prospal, protože spánek v autobusu nestál za nic. Mohl jsem sice jet hned na osmou na otevření muzea ve Zborově, ale únava byla mocnější. Takže jsem se rozhodl, že se po vyspání projdu po městě a odpoledne pomůžu divadelníkům s kulisami. Měli začít hrát v divadle Tarase Ševčenka v 18.00.

Tarnopol je ….

Tarnopol je okresní město třeba jako náš Hradec Králové, nebo Tábor. Když si odmyslíme strašný povrch vozovek (strašný je velice slabé slovo), je to město velice pěkné s velikou umělou nádrží téměř v centru. Je rozlehlá a jezdí po ní výletní loď, kterou jsem ani jednou nestihl. Je v Tarnopolu ale vidět, že rusové nemuseli nikdy šetřit místem. Pokud měl architekt pocit, že by bylo potřeba přidat, tak přidal kilometřík, nebo tři – všude místa dost. Tak vypadá Centralnyj rynok i bulváry, které si s pařížskými nezadají. Divadlo veliké a krásné (nicméně pokud člověk vejde do zákulisí zjistí, že je v detailech velmi neudržované). Kostely veliké, soubory obrovské.

Ta nádrž je skutečně obrovská, podle mapy je to tak jedna šestina celého Tarnopolu. Jmenuje se „Seret“ , stejně jako říčka jež ji napájí. Kromě rybnika je v Tarnopolu ještě „hora“, tedy spíš hůrka, tedy ještě spíš kopec, ale ještě lépe kopíček, protiž němu je obršpic pražský gigantický Petřín. Proč o tom mluvím – kopíček je v každém městě. Protože se jmenuje „Cikánská hora“ 🙂 Na Ukrajině jsou ještě normální a nazývají věci pravými jmény – takže žádná „Romská“ a nebo „Indočeská“ hora.

Procházka po městě je docela dlouhá štrapáce. Do místního autobusu hromadné dopravy jsem se neodvážil nastoupit, protože jsem se bál, že se díky vozovce vevnitř mohu snadno umlátit. Stačilo mi pozorovat zvenku, co to s pasažéry uvnitř dělá 🙂

Schválně sem zkusím dát odkaz na mapu z googlu, jestli se to povede:

https://www.google.cz/maps/@49.5635995,25.6023315,13.87z

  

Stejně jsem se ale vzbudil v devět a pohled z okna hotelu nebyl        Tak když jsme se nějak nasnídali a zhygienovali,
zrovna povzbudivý. Pršelo jen se lilo a vypadalo to, že týden            vyrazili jsme po skupinkách asi tři kilometry k divadlu.
nepřestane.                                                                                                   
Přímo pod okny hotelu se prostíralo jezero  Sereť s velikou
diskotékou, která se kdoví proč nejmenovala „Liverpool“,
ale „Riverpool“….
   
  
Nejznámější Tarnopolská operní diva                                 Představa, co si může žádat dívka či dáma při návštěvě
Solomija Krušelnická                                                               
kosmetického salonu „Baba Jaga“ dává hodně prostoru
 představivosti: “ Prosím Vás, já bych si přála
tentokrát dvě bradavice na nose i s chlupem a ten fejslift
z minula dlouho nevydržel. Takže ty dva zuby
opravdu vyrazíme. A černé kočky zapůjčujete jako obvykle?“
  
Paní Chance Meeting. Nenašel jsem na googlu, kdo to byl…           Na „Centrálnom rynoku“ překrásné secesní hodiny. Dole detail

   

Ivan Franko, básník a spisovatel. Údajný ukrajinský buditel…

xxxx

Igor Gereta. Kdoví, kdo to byl. Už se mi ti ukroušové motají…

Danilo Haličský. Kdoví proč ho tu ukrajinci mají, když to byl bojvník proti tatarům a hlavně „rex Russiae“
  
Na rozdíl od sporného Danila, tady je už „opravdový“ ukrajinský hrdina – Stepan Bandera….
  
Malý a laciný obídek před taháním kulis….

Posléze jsme všichni došli po procházce Tarnopolem k divadlu Tarase Ševčenka na Centralnom rynku. Pěkné bylo, že u něj stála čestná stráž AČR.

  

  V parteru divadla instalována výstava k Československým legiím.

  Co říci o bitvě u Zborova II.  V předešlé části jsem skončil ve chvíli, kdy tři bídně vyzbrojené a vystrojené pluky naší brigády stály ležením pod Zborovem a vrchní ruský velitel tohoto úseku fronty, plukovník Trojanov, se rozmýšlel jak je nasadí. V několika dnech před bitvou se k němu dostávaly jenom špatné zprávy. Nepřítel byl skvěle vyzbrojen, zakopán a opevněn v očekávání bitvy. Z ruského zápolí docházely jen Jobovy zvěsti, zásobování vázlo, bylo rozkrádáno, vojáci se bouřili, množily se dezerce a dokonce byly případy jednotek, jež úplně odepřely poslušnost a musely být kozáky odzbrojeny.

  V tu chvíli upřel Trojanov svoji pozornost na československou brigádu, jíž sice chybělo na výzbroji a výstroji  téměř vše – hlavně kulomety,ale jediné čím byla na rozdíl od ruských jednotek naprosto na výši, byl bojový duch. Vojáci žili více v bratrské, nežli vojenské jednotě, vážili si svých praporčíků a důstojníků, kteří vzešli z jejich středu a poslouchali je bez jediné známky odporu či nechuti. Ve velení brigády byla později tak slavná jména jako Jan Syrový, Radola Gajda, Zdeněk Fierlinger, Otakar Husák, Ludvík Svoboda a Josef Švec, tenkrát všichni praporčíci a poručíci. Jak už jsem napsal – v brigádě a jednotlivých rotách vládl bratrský duch získaný jednak ještě z vlasti, ze Sokola a jednak samostatností českých rozvědčických rot, kde se musil spolehnout jeden bratr na druhého, druh na druha. Tím byl vztah mezi vojáky vzájemně i s jejich veliteli nesmírně pevný a již dva roky společně v poli dostatečně prověřený.

  Plukovník Vjačeslav Trojanov se tedy na poslední chvíli rozhodl, že naše brigáda, jež měla útočit ve druhém sledu mezi šestou a devátou finskou střeleckou divizí, naopak útok povede a zaútočí jako první a obě řečené divize ji budou podporovat.

   Jak vypukl boj si řekneme v dalším odstavci….

A když se sešli divadelníci všichni, přijel autobus, vyložili jsme kulisy a chvatně dokončovali poslední úpravy výpravy.

  
Společné foto divadelníků před divadlem Tarase Ševčenka.    Společně se souborem se seznamujeme se scénou….
  Roztaháváme rekvizity a stavíme je na jejich místa

 

Po nastěhování kulis zkouška akustiky….

… a pak už honem do šaten.

  

Tady musím chvilku pohovořit o sehraném kusu „Zborov, aneb hrdinové bez patosu“ který sestavil sám principál divadelní společnosti „Divadélko na dlani“ Petr Matoušek.

Upřímně – očekával jsem průměrnou a možná i plytkou a účelově napsanou frašku. Byl jsem nesmírně příjemně překvapen, že hra popisující několik dní i počátek Zborovské bitvy ukázala se být svěžím dílkem s jiskrou a beze stopy těžkopádnosti, kterou jsem jaksi podvědomě očekával.

Postavy rozvědčíků, sjíždějících se k bitvě z různých částí fronty, byly vykresleny citlivě a přesvědčivě a podle toho, co jsem o dějinných souvislostech četl naprosto věrohodně. Výborný byl výkon celého souboru, který nepřehrával, ale vcítil se (možná i vlivem prostředí skutečných reálií míst, kde se bitva odehrávala) velmi dobře do podvědomí našich vojáků daného času, místa i okolností. Scenář velmi slušně vykresluje jak charaktery, tak pohnutky jednotlivých českých vojáků bojujících na ruské straně proti nenáviděnému Rakousku. Ať už místního volyňského Čecha, rakouského zajatce, který se k legiím přidal, přímého přeběhlíka a nebo člověka, s nímž si dějinné události zahrály hru, nezávislou na jeho vlastní vůli.

Už jsem podotkl, že herci přistupovali k danému  kusu prostě, bez přehrávání a bez trémy, jako by mohli brát například nějaký slavný titul. Navíc bylo dobře vidět, že autor je jedním z nich a psal jim jednotlivé role na tělo. Tak byl přesvědčivý i téměř hrabě Hohenstein i vrchní sestra Rozsívalová, která se vyloženě v té „metr babě“ našla. Nechci jmenovat jednoho po druhém, protože bych jistě někoho vynechal a to rozhodně nechci. Soubor je zcelený a působí kompaktním dojmem. A i když rozhodně někteří v mých očích vynikali, nebylo to sólo jednotlivců na úkor výkonu souboru.

Rád bych se zmínil o Saše, jež není členkou souboru, ale režie jí svěřila intermezza hry na harmoniku v okamžiku přestavování scény a nebo časového posunu mezi akty. Musím bez přehánění říci, že její vstupy byly samostatným představením uprostřed představení. Jak popsat – přednes byl dokonalý, výběr skladeb nadčasový – některé byly napsány přímo pro představení. Nic předstíraného, Saša hrála a zpívala od srdce a naplno.

Výprava byla prostá, ve skutečnosti ke všem obrazům stačilo několik různě přestavovaných vojenských „regálů“ se slamníky a několik dalších rekvizit. Líbilo se mi to ze dvou důvodů – za prvé byla scéna prostá a nenásilná a nerušila vlastní jádro představení. Za druhé to byly skutečné dobové reálie bez jediného anachronismu.

Ozvučení se podařilo sladit s místním vybavením, jak v divadle Tarase Ševčenka v Tarnopolu, tak na provizorní scéně přímo na bojišti u Mogily.

A v neposlední řadě bych chtěl ještě pogratulovat k pozitivnímu a vlasteneckému vyznění celého kusu, zvláště když byl hrán na místě svého zrodu – u Zborova a sto let od chvílí o nichž pojednával. Za to dávám veliké plus! Je málo takových počinů – a nejen v dramatickém umění.

Nechtěl jsem psát o souboru i představení mnoho a tak to shrnu : Překvapilo mne. Bylo to fajn a líbilo se mi to! Nestává se, že bych byl divadelním kusem dojat, ale zde jsem byl, přiznávám se…..

  

  
                                                                               Tady mám jediný snímek (a ještě špatný) ze scény,
konkrétně ze Sášina intermezza na harmoniku…

Po úspěšném představení se v divadle za účasti zástupců naší vlády, účastníků pouti a dalších odehrával ještě koncert hudby AČR. My však vytahali kulisy a výpravu, naložili do autobusu, protože divadelníci měli svůj kus hrát další den, v neděli přímo na bojišti u Mogily. To nám zabralo nějakou chvíli, pak jsme utahaní došli pěšky do hotelu s tím, že se sejdeme za půlhodinky a půjdeme někam na večeři.

Nejbližší restaurace byla od hotelu asi sto metrů, ale měli jen do deseti a my dorazili chvilku před. Ale poradili, ať jdeme dál, tam bylo restairace „Maják“ s delší otevírací dobou.

Maják byl krásný, jen se podívejte dole na výzdobu po zdech. Neznám techniku, jíž jsou malby dělané – vypadá to jako složené z malovaných, porcelánových dlaždic. Krása!

 
Chvíle bádání v jídelním lístku v azbuce
   Nápis „Maják“ kečupem v azbuce                                                Výzdoba z dlaždic

Nazítří ráno v devět hodin jsme vyrazili autobusem, se vším divadelním náčiním ku Zborovu, konkrétně k Cecové, kde se odehrála nejdůležitější část bitvy. Je to 40 km, ale jeli jsme to snad dvě hodiny díky kvalitě silnic a cest. Naše Dé jednička je proti místní dálnici autostrádou bez sebemenšího kazu.

  Zborov oknem autobusu…                                                       Zaparkovali jsme na jediné vhodné ploše, v místním kolchozu.
K bojišti to byl asi kilometřík pěšky.
  Jezdící kombajny se udržují naživu kanibalizací stejných strojů

A to už započaly obřady u památníku Mogila. Začalo se bohoslužbami

  Nově zrekonstruovaný památník na Mogile o níž se vedly nejtěžší boje. Legionáři nastoupení k žehnání praporů druhého a třetího pluku.

Nové pamětní desky, v čestině a ruštině
xx
Schází se místní i přespolní, převážně v krojích.

Odřad husitů ve zbroji a se zástavami.

  Co říci o bitvě u Zborova III.  Před devátou ráno zaútočily obě finské divize na křídlech naší brigády. Jejich postup se však brzy velmi zpomalil. Do toho však zaútočila středem československá brigáda a hnala se takovým tempem, že už v deset hodin vzala první linii  rakouských zákopů. Finské divize váhavě sledovaly naši brigádu. A tak Medek píše (jako mnohokrát), že „Českoslovenští sokoli za sebou táhli líné ruské kury“. Zakrátko vzata i druhá linie zákopů a na jednom místě i třetí. Plukovník Vjačelav Trojanov byl zprvu zmaten, protože z bojiště přicházely rozporuplné zprávy. Nikdo nevěřil, že pouhé tři pluky čechoslováků (3 500 mužů) berou zákopy tak, jak to nedokáží dvě ruské divize (24 000 mužů). Ale Trojanov nakonec uvěřil a rozhodl se naší brigádu podpořit zálohou, kterou jim vyslal na pomoc. A naši mezitím už bojovali o Mogilu nad Cecovou, kterou bránili naši odvěcí nepřátelé – maďaři.

  

Nastupují legionáři se svými zástavami                                 A v druhém odřadu legionářů konečně i já s naším praporem

  

Přicházejí českobratrští kněží                                                           I zástupci tarnopolské diecéze, církve řecko-katolické

  

                                                                                                                   Vzdáváme čest při husitské bohoslužbě

BOJ S PRAPOREM :

Jenom se musím zmínit, že i když mám už s naším letos novým praporem zkušenosti, na Mogile jsem si užil, jak dosud ne. Ono je to kopeček a dost tam foukalo. A prapor má 175 x 175 cm a navíc je vyztužen v rozevřeném stavu ráhnem. Prostě je to plachta. A ta hodina a půl byla pro mne bojem. Fyzickým a urputným. A jen jsem si chvíli odpočinul, přišel další poryv větru. Chvílemi jsem stál metr rozkročen a prapor jsem si pravou tiskl k hrudi a levou jsem měl na žerdi až nad hlavou. Nesmírně se osvědčil bodec, který mám na patě žerdi. Bez něj bych prapor neudržel. Měl jsem ho zabodnutý mezi dlaždičky a prapor jsem tlačil dolů, seč jsem byl schopen, aby bodec držel a nesklouzl.

Diváci sledovali můj boj a ve chvíli, když jsme od památníku odcházeli, přišli a gratulovali, že jsem to ustál a dokonce mi tiskli ruku! Na fotkách můj boj téměř není vidět. Někdo ale bude mít určitě fotky lepší!

  

Dědečkové veteráni jsou samozřejmě z druhé války. Dnešního výročí se už nedožil nikdo z přímých účastníků bitvy. Pamatuji že v roce 90 jsem mluvil s posledními čtyřmi dědečky, pamětníky Zborova..

  

Po husitské modlitbě za padlé následuje modlitba řecko-katolická

Po krátké pauze od modliteb následoval vlastní pietní akt s kladením věnců. Jednotky i návštěvníci se přeskupili, protože v ohrazeném prostoru památníků vládl vojenský ceremoniál. Tak já i ostatní spolky musely i s prapory ven, mimo ohrazený prostor.

xx

 V jednu chvíli jsem požádal bratra legionáře, aby podržel náš prapor a já si ho mohl vyfotografovat

  Co říci o bitvě u Zborova IV.   Poté, co byla česká brigáda doplněna ruskou zálohou, dobyla v dvě hodiny z poledního obávanou „Mogilu“. Mogilu bránili těžce ozbrojení a skvěle zakopaní maďarští honvédi a pávě zde padlo nejvíc čs. legionářů. Dobový tisk udává sto padlých a tři, až čtyři sta raněných čechoslováků při útoku na Mogilu.

  Tím byla hlavní část bitvy skončena. Naši vzali za pět hodin urputného boje tři linie rakouských zákopů, postoupili řádově o pět kilometrů a zajali 4 000 rakušáků – víc než bylo našich. Neštěstím doby však byl rozklad ruské armády, neexistence větších záloh a to, že finská 9. divize na pravém křídle našich se tento den 2.7. rozpadla a hromadně dezertovala. Tím odkryla právě pravé křídlo brigády a ta se už následujícího dne musela začít stahovat z dobytých pozic, aby jí nečekaný úder nepřítele z tohoto směru nezničil totálně. Tak bylo neuvěřitelné vítězství našich promrháno a celá Kerenského ofenziva se zde, i na dalších úsecích zhroutila. Další po fotkách…

  

 

Výprava volyňských čechů v krojích

Odebírání prsti:

 

Po obřadech jsme našli chvíli i na odebrání kousku                 Vzorný sokolský praporečník si opatřil pohledné lahvičky. 
Zborovské země.                                                                              
 Já nabral zem prostě do igelitové tašky.

Teď k odpoledním představením :

Zatím co já bojuji s praporem, divadelníci odpočívají na kulisách. Jsou k tomu velmi vhodné – vojenské kavalce se slamníkem, součást divadelní  výpravy. Nikdo mi nevymluví, že to scénárista nenavrhl úmyslně rofl

 

 

sem

 

Vrchní sestra Rozsívalová  Bratr praporčík

Volynští češi – představení

 

Volynští češi v krojích zpívají a tancují to, co se mezi nimi uchovalo. Besedu, odzemek…..

  Co říci o bitvě u Zborova IV.  Prameny se rozcházejí v počtech účastníků. Naše brigáda měla 3 500 mužů, v tom je celkem jisto. Dobové i současné prameny se rozcházejí v počtu nepřátel, na něž brigáda útočila. Pohybují se v číslech od 5 000 až do síly divize (12 000). Já se přikláním ke středu 8 – 9000 už jenom z důvodu, že brigáda zajala  celé 4 000 zajatců, což je jednak víc , než počet všech čechoslováků a pokud na bojišti zůstalo „několik set padlých rakušáků“ nezbyl by vlastně nikdo z rakušáků, maďarů a němců, kdo by utekl.

  Jaké mělo naše vítězství u Zborova význam si povíme po dalších fotkách….

Průhledy po bojišti ……….

 

Pohled od Marusji na Mogilu. Mezi lípami je památník a pokud se dobře podíváte, tak pod střední lípou rozeznáte  červenou skvrnku našeho praporu

Na místě v rakouských zákopech se mi podařilo při krátké procházce nalézt několik granátových střepin. Dá se tím udělat představa, jak hustá byla dělostřelba 1.7.1917

Ogivální střepina z čelní části dělostřeleckého granátu. Tehdejsí dělostřelecké granáty  byly z velké  části konstruovány jako krátký válec a na něm nasazena čelní část ve tvaru rotačního elipsoidu (ogiválu). Délka byla převážně šest ráží.

Dnes jsou granáty převážně konstruovány jako válec s nasazeným kuželem a jsou delší než šest ráží. 

Ze stejného místa pohled k Marusje

Součásti roznětek

Tohle je typické tamní bitevní pole

Povšimněte si (označeno šipkou) dvou čistě ortogonálních střepin  typických pro předfragmentované dělostřelecké granáty své doby

A další ……úplně vidíte, jak se na obzoru objevují stovky mužů v hnědozelených gymnasťorkách, plochých furážkách, na puškách nasazeny štíhlé „štyky“…..

Kluci pátrají v mapě, jestli opravdu hledíme k ruským/našim pozicím

Tahle střepina je nesmírně ohavná, prohlédněte si ty třepité okraje, dodnes po sto letech je možné se  při nešikovné manipulaci o  ní říznout

 

Saša pod dojmem místa a okamžiku zazpívala    ….bylo to nesmírně působivé !

Další ohavná střepina – prohlédněte si ty zubaté okraje !

Fuj – ohavný kus železa

 

Divadelnící si uvědomili, že ještě nepoložili svůj věnec a tak ještě po skončení všech oficialit ho tam došli položit

To je kostelík na hřbitově v Cecové, kde leží mnoho našich legionářů

Divadelnící se se svým věncem poklonili u Mogily

Co říci o bitvě u Zborova V.  Význam nitvy u Zborova je  možné vidět v mnoha rovinách. Jednak po Zbrovou byla dána ruskou stranou zelená budování našeho vojska na Rusi. Vojska jež čítalo nakonec armádu 60 000 mužů a jež zabránilo po proradném Brest Litevském míru uzavřeném bolševiky  návratu  mnoha set tisíc maďarských, rakouských a německých válečných zajatců zpět do vlasti a jejich opětovnému nasazení na západní frontě.To mělo nesmírný význam pro zkrácení války, která mohla klidně skončit vítězstvím centrálních mocností.

  Další a pro nás nesmírný význam měla na poli politickém, kde po Zborovu začaly mocnosti brát jak Masaryka, tak jeho čechy a slováky za bernou minci a ve své podstatě se zrodilo v jejich špičkách uvažování o skutečné poválečné existenci samostatného státu čechů a slováků. Já bych osobně srovnal význam zborovské bitvy pro  vznik a existenci naší samostatnosti  s atentátem na Heydricha v roce 1942.

  Osobně mám ale mocnostem zvláště USA a Británii velice za zlé, že nedokázaly využít potenciálu jediné organizované a naprosto suverenní a disciplinované vojenské síly v rusku v době mezi červencem 1917 a řeněme listopadem 1918, kdy bylo možno rozhodným a tvrdým vojenským zásahem v Moskvě, Petěrburgu. Kazani a na dalších místech smést bolševickou revoluci a rozšlapat ji v zárodku na krvavé cáry. Svět tak mohli čechoslováci uchránit od osmdesáti let tyranií a nezměrného množství obětí zrůdného systému.

  Stejně tak jako ruské velení v Kerenského ofenzivě nedokázalo využít našeho úspěchu, stejně tak dohodové mocnosti nedokázaly využít našeho potenciálu v následujícím roce. Nebyla totiž vůle. Všichni si krátkozrace myslili, že vůbec nevadí, bude-li se Rusko zmítat ve vnitřní nestabilitě a rozbrojích a nedokázali si ani přibližně uvědomit, jak strašně se jim tato žabomyší a krátkozraká politika vymstí v následujících desetiletích

 

Někdo vyjádřil svoje mínění zcela jasně……

V  neděli večer se jako jedna z plánovaných akcí uskutečnil v hotelu Tarnopil „Společenský večer pro krajany“. My přijeli asi až kolem desáté, protože jsme museli naložit do autobusu divadelnické rekvizity a proto jsme se zdrželi.Ale musím říct, že na nás počkali a stoly se prohýbali. Smůlu měli ti, co přijeli ještě po nás, protože´jsme jim všechno sežrali . Tedy skoro všechno. A tak těm pozdě chodícím nezbylo než se jenom ožrat. Piva a vodky tam bylo dost  .

Další výstava týkající se našich legií a bitvy u Zborova byla instalována ve foyeur hotelu Tarnopil

Tabule Společenského večera byla luxusní

Volynští krajané předvádějí společenské tance, stejně jako odpoledne na bojišti u Cecové

Zábava a dobroty

V pondělí ráno jsme vyrazili z Tarnopolu směrem k vlasti. Udělali jsme si ale krátkou zajížďku, protože z malé vesničky ,nedaleko od Tarnopolu pocházel dědeček jedné z divadelnic. Tak se rozhodla, že by zkusila pohledat své kořeny. Už nevím, jestli se z Čech na Ukrajinu přistěhoval její pradědeček, či prapradědeček,

Víska se jmenovala Ploska a jak vidíte, bylo to popravdě, plochá je jako profesorka matematiky Suchánková…..

Tohle se u nás nestane. Což o to hejno těch krav, ale cow-boy se nenamáhal ani v nejmenším odehnat krávy ke straně, aby pustil autobus. On také moc rozumu nepobral. když se mu člověk podíval do očí, tak to viděl. Každá vesnice má takovéhohle obecního blba. Zřejmě incest.

Nakonec autobusák zabočil doleva, do první kolmé, pak do prava, do prava a doleva a tím jsme stádo objeli. Jinak kdyby to neudělal, tak za tím stádem jedeme dodnes……

Mají malý a pečlivě udržovaný kostýlek.

Typická chaloupka ve vsi Ploska

Hlavní třída v Plosce. Ta kolegyňka nakonec našla nějakou starou babku, která si na „čechy“ připamatovala. Ale říkala, že zbytek rodiny, se postupně v devadesátých letech odstěhoval zpátky do Čech. Nakonec kolegyňka našla na hřbitově hrob se jmény své rodiny, ale jeho fotku bohužel nemám.

 Pak už jsme nasedli do autobusu a vyrazili k domovu, kam jsme přijeli v úterý, ve čtyři hodiny ráno.

Tak jsem sepsal, co se dělo na konci června u Zborova, sto let po významné bitvě našeho národa. Z mého pohledu je nesmírně důležité si takovéto okamžiky připomínat zvláště ve dnešní nesmírně pohuté a pro národ nebezpečné době.

Pokud nezapomeneme na ducha Zborova a památku bratří, jež tam padli, nepochybuji, že naši krásnou republiku ubráníme a vybojujeme i v budoucnu a národ uchráníme před jeho devastací a zánikem.

Pro vlast – na Zdar

Příspěvek byl publikován v rubrice AKCE 2017. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář