Legiovlak a broněvik Juráš 28.8.2016

      Vážené vlastenky, vážení vlastenci, přátelé,

      jak už jsem psal v Malém vlasteneckém výletu – v srpnu zavítal do Prahy Legiovlak – projekt Československé obce legionářské, jež má průhledem do historie povzbudit naše národní a vlastenecké uvědomění a cítění.
Vlak zahrnuje dvanáct vozů včetně osvětového (propagandnyj), medicinského (sanitárnyj)
a kulometného (pulemjotnyj). Dále zahrnuje dva plošinové vozy, na němž na jednom je umístěn broněvík (panceřový automobil) Juráš.


Legiovlak se blíží…

      Součástí legiovlaku je také obrněný automobil (dále broněvik) Juráš, jinak pancéřový automobil Austin. Nebudu se pouštět do hlubokého výkladu – jen pro obrázek. Pancéřové automobily u anglické továrny Austin objednala carská armáda už v roce 1915 – uvádí se až 30 kusů. Továrna Austin se s konstrukcí pancéřového vozu vypořádala tak, že na šasi běžné luxusní limuzíny postavila pancéřovou karoserii se dvěma kulometnými věžemi a předním střeleckým kulometným stanovištěm na místě spolujezdce – tedy na levé straně.
Po dodání několika prvních kusů carská vojenská komise zjistila, že automobily jsou nevhodně pancéřovány pouze třímilimetrovým plechem, který neodolá ani střele z pušky.
Šupem byly lodí dodané vozy poslány zpátky k výrobci na přepracování. Tak se i stalo, výrobce automobily přepancéřoval (snad na jednotnou tloušťku 5 mm) a záhy obdržela carská armáda celou dodávku. Co se s broněviky dělo mezi rokem 1915 a 1918 není úplně známo, ruských podkladů je málo.
Jisté je jedno – naši legionáři na rusi ukořistili jako svůj první broněvik právě jednověžový Austin dne 28.5.1918 v bojích o Penzu společně s těžkým broněvikem Garford a dalším typu Fiat.
Tehdy již naši legionáři bojovali ve dvou válkách najednou. V jedné proti centrálním mocnostem – Rakousku, Německu a Turecku. A od dubna také proti bolševickým hordám. Válečný stav s bolševiky nastal po uveřejnění rozkazu bolševického ministra války, žida Leona Bronsteina-Trockého (dle mého nejinteligentnější osoba tehdejší bolševické bandy). První rozkaz, který ve své funkci vydal 25. května 1918 nařizoval: „Kdekoli bude na magistrále zadržen Čechoslovák se zbraní, musí být okamžitě popraven“, což si místní bolševické komissariáty ovšem vyložily tak, že „kdekoli bude zadržen Čechoslovák, musí být okamžitě popraven“ a navíc se tak sověty chovaly už několik měsíců i bez rozkazu. Přímým důsledkem tohoto rozkazu bylo několik set zavražděných bratří…
Tady si neodpustím reminiscenci se dneškem. Nechápu jak někdo se znalostí těchto faktů může být v Čechách trockistou, nebo dokonce pořádat „demonstraci mladých trockistů“ nebo marxistů. Takový člověk by měl být (podle mého) při zadržení na místě zastřelen, stejně jako byl možná jeho děd podle téhož Trockého rozkazu zastřelen na magistrále!!!


Juráš opětuje bolševickou palbu pod Kazaní

Od data vydání tohoto rozkazu se Československé legie považovaly být ve válečném stavu s bolševiky, řízenými komisariátem v Moskvě.


Ukořistěný Juráš ještě nesejmutý z vlaku pro boj v penzenských ulicích.

Boj o Penzu – ukořistění Juráše.

Krátký popis situace: po pádu Kerenského prozatímní vlády se v Rusku nalézalo asi padesát tisíc(!) československých legionářů. Úmyslem Národní rady v čele s profesorem Masarykem bylo vyvést tyto naše jednotky z Ruska, které se nalézalo v rozkolu a na počátku občanské války směrem na východ po magistrále do Vladivostoku. Odtud by bylo možno tuto mohutnou vojenskou sílu dopravit loďmo do Francie a nasadit společně s francouzskými legiony na frontě proti nenáviděným centrálním mocnostem.
Z toho důvodu došlo k vyjednávání s bolševickou vládou v Moskvě a bolševici svolili s průjezdem našich legionů po magistrále směrem na východ. Podmiňovali to složením a odevzdáním legionářských zbraní. Byla to ovšem rudá zrada – bolševici se od počátku snažili o rozdělení našeho kontingentu na mnoho částí, jejich odzbrojení a potom následné vzetí do zajetí či vyvraždění. To ovšem naši chlapci brzy rozpoznali a právě u Penzy proti těmto snahám bojově vystoupili a vzali tak svůj osud do svých vlastních rukou. Několik českoslovanských ešelonů s již odzbrojeným 1. střeleckým plukem stálo v květnu 1918 právě na nádraží pod Penzou a místní bolševický sovět, vedený krvavým a primitivním rudým komisařem Kurajevem, prostřednictvím různých obstrukcí odmítal vydat našim lokomotivy pro cestu na východ a spojení se Samarskou skupinou. Zároveň bolšáni stahovali ze širokého okolí posily pro naplánovaný úder na odzbrojené „čechosabáky“.

Dne 27.5.1918 vyslal první pluk průzkum do města. Bratři se však nevrátili a byli bolševiky jati a částečně zmasakrováni.Když se průzkum nevrátil , byla vyhlášena bojová pohotovost a naši se zmocnili zpět svých zbraní, které již byly odevzdány, sečteny, ale naštěstí byly stále uloženy a zapečetěny v zadních vagonech našich ešelonů. To se ukázalo jako nesmírně důležité, i když zbraní bylo málo a munice ještě méně. Nicméně každý z bratří dostal zpět svoji zastřílenou břízu „zborovku“ a nebo kulometku „Maximku“ či „Lojzku“.
O den později ráno přijel na Penzenskou stanici ešelon s naloženými třemi broněviky (obrněnými automobily). První byl značky Garford pojmenovaný „Groznyj“, druhý Armstrong Whitforth – Fiat „Adskij“ a potom už náš Austin, jenž byl po převzetí našimi pojmenovaný „Juráš“.
Vlak byl řízen rudými číňany a naši po zastavení vlaku se pokusili broněviky od „choďů“ koupit. Choďové se ale chovali arogantně a zpupně a tak bratr plukovník Švec vyslal pátou rotu, ta se k ešelonu přiblížila a bez jediného výstřelu a pouze pěstmo vlak obsadila a broněviky i další naložené zbraně na Číňanech ukořistila. Naše ešelony byly mezitím celý den ostřelovány z města bolševickou artilerií, palba však nenadělala škody, protože zřejmě opilí bolševici nedokázali strefit ani nádraží a granáty rozbíjely pouze skladiště okolo trati.
To už byl chystán útok na Penzu ke kterému došlo následujícího dne ve čtyři hodiny ráno a Penza byla po osmi hodinách boje vzata. Do bojů bratr Švec nasadil i ukořistěné broněviky, jež na sebe lákaly bolševickou palbu a pozornost a to umožnilo našim učinit nepozorovaně obchvat ze severu a tak i Juráš výrazně přispěl k dobytí města.
Ještě k „tajné zbrani“ našich – k útoku v časných ranních hodinách. Tento úskok používali legionáři často – útočili ještě za tmy – ve čtyři, pět hodin ráno, protože dobře věděli, že v tuto dobu vždy dospívá opilost bolševiků vrcholu a tím bývá jejich bojeschopnost značně podlomena.
Tady bych krátký průřez ukončil a přestože jsem dával velkou většinu z hlavy, našel jsem dva pěkné články těchto událostí , abych si ověřil nějaká data. Oba články vřele doporučuji, já psal o legiích už před dvaceti pěti lety a jsem moc rád, že v tom pokračují moji následníci:
Boj o Penzu: https://vlkovobloguje.wordpress.com/2014/08/06/nezname-dejiny-bitva..
Legionářské broněviky: http://tanks.webz.cz/Broneviky.htm


Juráš poškozený šílenou bolševickou lokomotivou u Obšarovky.

Po vítězství v Penze byly dva broněviky (Juráš a Groznyj) ještě téhož večera (29.5.) navagonovány na zbrusu nový obrněný vlak Orlík a vyslány k dobytí Alexandrovského mostu východně od Syzraně, který byl pro naše legiony nesmírně důležitý. Most byl dobyt a Orlík pronásledoval prchající bolševiky a působil jim  strašlivé ztráty. Kousek před stanicí Obšarovka se však Orlík srazil s rozjetou lokomotivou bez osádky, kterou proti němu poslali po téže koleji rudí lotři. Při této srážce byl na předsunutém vagonu vlaku zcela zničen broněvik Fiat „Adskij“ a Juráš byl poškozen. Zachovala se fotografie plošinového vagonu s Jurášem těsně po srážce. Uvádím ji.
Co se týká našeho „Juráše“, tak ten byl posléze opraven a sloužil buď jako improvizovaný kulometný vůz Orlíku a nebo po sejmutí z vagonu jako pozemní broněvik v mnoha bojích s rudou svoločí po celé magistrále od Penzy po Vladivostok.
Kde se v roce 1920 jeho služba u našich legionů naplnila není úplně jisto. Předpokládá se, že byl s dalšími mnoha zbraněmi v roce 1920 ve Vladivostoku odprodán vznikající korejské armádě, která se zoufale snažila sehnat zbraně kde se dalo z obavy před útoky bolševických hord ze severu.


V „ótdychu“  mezi ohněm s bolševiky.

A teď k replice broněviku Juráš, kterou postavil kamarád Honza. Sledoval jsem stavbu od chvíle, kdy bylo hotovo šasi vozu a já se tenkrát s Honzou seznámil z důvodu úplně jiných projektů. Slovo dalo slovo – našli jsme společnou legionářskou řeč a od té doby se vídáme, žvaníme, vyměňujeme, nalézáme.Takže když jsem se poprvé s Jurášem projel, vypadal nějak takhle – před barvou a před plechem.

  
Před barvou…                                                        …a před plechem.

Stavbu jsem sledoval, držel jsem palce a dokonce jsem si ho i na pardubické letecké pouti zkusil řídit – to byl ještě v základovce a bylo to jeho první představení.
O stavbě Juráše už moc psát nebudu – všechny detaily se dozvíte na Honzových stránkách o Jurášovi tady: http://www.austinjuras.estranky.cz

  
Další – ještě „nahatej“ Juráš v roce 2010.                                Probíhá montáž „pulemjotnoj bášnji“.

  
Juráš útočí podporován aviony…                              Juráš s družstvem našich „rozvědčíků“.

      Tak teď už po „krátkém“ úvodu, který se mi trochu natáhl, konečně zpět k neděli 28.srpna, kdy Honza přivezl Juráše do Prahy, aby ho mohl na Legiovlak znovu navagónovat. Měl ho totiž u sebe na srpen, protože s ním účinkoval na dvou veřejných ukázkách – na Tankovém dnu v Lešanech a na Mladějově. My jsme se byli s vlastenci na Legiovlaku podívat už v sobotu a v neděli jsem tam zašel sám, abychom se s Honzou potkali a po delší době požvanili.

  
Legiovlak na Masarykově nádraží.                                   „Těpluška“ a „sanitárnyj“

  
Plošiňák s naloženým „guláškanonem“.                            „Poštovyj“ …

        
… a plukovní prodejna.                                                                 „Puškovyj i pulemjotnyj“

      Pro ty, co už rusky neumí, podotýkám, že „puška“ znamená v ruštině „kanon, dělo“, zatímco naše puška se řekne „vintovka“ (Od slova „vint“, který znamená závit, vývrt hlavně.)
Tyto kulometné a dělo-kulometné vagony byly vyráběny legionáři přímo na magistrále z amerických uhelných vagonů tím, že byly vnitřně opancéřovány buď železničními pražci a nebo byly vnitřní stěny „ošalovány“ ve vzdálenosti cca 20 cm od stěny prkny a vzniklá dutina byla vysypána hrubým štěrkem a nebo vylita betonem. Následně byla z hrubých prken vyrobena střešní nástavba se střílnami pro kulomety, případně odnímací čelní stěna pro výstřel kanonu, sroubeny stoly pro ustavení kulometů a „obrněný vagon“ byl hotov. Betonové, štěrkové a nebo dřevěné pancéřování spolehlivě chránilo proti palbě tehdejších ručních zbraní i proti střepinovému účinku dělostřeleckých granátů.
Vagony nebyly jednotného vzoru, naši zruční řemeslníci použili všechno, co na nádražích a továrnách našli, takže jsou zaznamenány například vagony s celobetonovou střechou a dokonce vagony s kulometnými střeleckými otočnými věžemi obdobného typu jako u obrněných automobilů.
Polní kanony ráže 76 mm byly do vagonů instalovány po bojích právě u Penzy, kdy bolševici vypustili proti našemu ešelonu „šílenou“ neřízenou lokomotivu a úkolem dělostřelců v prvním vagonu bylo rozstřílet takovou lokomotivu dřív, než stačí do ešelonu narazit. (Mezi námi – tam bych tedy nechtěl sloužit – ze zatáčky se vyřítí rozjetá lokomotiva bez osádky a stačíte vypálit maximálně jednou a MUSÍTE zasáhnout, jinak lokomotiva narazí přímo do vás. A utéct není kam, vyskočit není kam…)

  
Kulomety různých typů ve střeleckém postavení.            „Protivmašinnyj“ kanon ráže 76 v otevřeném
Pod střílnami viditelné ošalování pro panceřování.          palebném postavení.

a href=“http://www.vlasteneckyspolek.cz/legiovlak_juras/20_ju/“>  
Výhled přes kulometná miřidla.                                      Pohled střílnou…

  
… a ještě jeden.                                                           Poslední celkový pohled do „pulemjotnovo“.

  Pohled do „těplušky“ – obytného vagonu.                        Praporec s vypsanými vítězstvími nad bolševiky,                                                                                               který jsem Legiovlaku daroval…

                                                                                                  V jednotlivých vagonech jsou výstavky.

      A konečně v poledne přivezl Honza Juráše. Sjeli jsme s ním z plaťáku a pozvolna couvaje jsme dojeli až k poslednímu vagonu soupravy, kde už čekal jeřáb. Tyhle fotky nebudu popisovat – jsou jasné.

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

A nakonec jsem si od bratříků půjčil furážku, šiněl a vintovku a trošičku jsem si u Juráše zapózoval.

  

  

      Tak se s Vámi se všemi pro dnešek rozloučím a až zase bude něco zajímavého k napsání, tak se ozvu.

Pro vlast – na Zdar

Vstup do diskuze k článku Legiovlak a broněvik Juráš zde

Příspěvek byl publikován v rubrice AKCE 2016. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.