Uctění 28. října – výročí vzniku Republiky – reportáž

      Milé vlastenky a vlastenci, přátelé,

     Tentokrát to byl trošku maraton, ale odestáli a odreprezentovali jsme vše. První akcí
byl pietní akt jednomu z pěti „mužů 28. října“, Antonínu Švehlovi. Velkostatkář, vlastenec
a trojnásobný předseda vlády má pomník na Zahradním městě. Každého 27. října se tam sejdou ti, kteří mají Antonína Švehlu v úctě. Loni byla i „Selská jízda“ na koních, letos ale koníčci chyběli. Promluvil starosta Prahy 10 pan Vladimír Novák. Připomněl zásluhy Antonína Švehly o budování státu i jeho přínos v budování naší drahé Republiky
v poválečných letech.

  

     Ještě před zahájením pietního aktu u Švehlova pomníku nás požádal pan starosta, jestli bychom se nezúčastnili vernisáže výstavy v nedalekém obchodním centru. Přislíbili jsme účast a nakonec jsme byli rádi.

Výstava byla uspořádána k výročí záchrany dělských dětí před válkou z Vukovaru v roce 1991. Bylo to velmi působivé, nevěděl jsem, že ve Vukovaru a v Bělogorje je veliká česká menšina už dvě stě let a o záchranné akci v roce 91 jsem také nevěděl.

Ale stalo se, že naprosto nic netuše poslala česká vláda k této druhé největší české menšině na světě delegaci vedenou paní Hradskou. Netušíc ničeho, naložilo se do auta to, za co snad budou naši rodáci rádi. České knížky, české učebnice, propagační materiály a vyrazili…

…paní Hradská byla na zahájení výstavy osobně a tohle vyprávěla. Snažil jsem se zapamatovat si co nejvíce, abych Vám to mohl zprostředkovat…

  
Tady pěje sbor učitelek Prahy 10. Pěly už u Švehlova pomníku. :-)

Paní Hradská pokračovala : „V okamžiku, kdy jsme přijeli do Záhřeba, tak nám nedoporučili pokračovat dál. Říkali, že se ve Vukovaru bojuje a je zbytečné hazardovat se životem. To jsme jim úplně nevěřili a stejně jsme se do Vukovaru vydali. Pět kilometrů před Vukovarem jsme uviděli rozstřílené domy a navíc po nás někdo začal střílet. V té chvíli to byl strašlivý šok – nikdy jsme si ani na chvíli nepředstavili, že přijedeme do opravdové války. A najednou jsme byli úplně uprostřed, vůbec jsme nevěděli jestli odněkud nevyjedou tanky nebo nepřiletí letadla.

Přijeli jsme do Vukovaru, kde byla ve škole domluvená akce, na níž měly zpívat české dívky. Ale když jsme do školy přišli, tak na ní dopadl dělostřelecký granát a poničil střechu, tak ke koncertu nedošlo. Ale přesto se shromáždila početná česká společnost a jednohlasně žádali, abychom zachránili české děti.“

Nemohu už dále pokračovat slovy paní Hradské, neboť si je přesně nepamatuji a nechci psát zkresleně.
Naše delegace tenkrát odjela a paní Hradská den po příjezdu vystoupila ve sněmovně se žádostí k poslancům a vládě, aby učinila co je možné pro záchranu dětí našich jugoslávských krajanů. Sněmovna (roku 1991) tuto akci jednomyslně schválila a tak byly ve čtyřech turnusech vyslány do Záhřebu autobusy, které přivezly jeden tisíc pět set dětí ve věku od tří do osmnácti let a matek s dětmi do tří let. Děti byly umístěny v sedmi rekreačních zařízeních v ČR. Původně měl být jejich pobyt asi dvoutýdenní, protáhl se však díky probíhajícím bojům až na šest měsíců i déle. Bylo prý velmi tristní, že se každou chvíli po telefonátu z domoviny muselo některému z dětí oznamovat, že už nemá matku, otce, často i oba rodiče.

Mnohé děti tak byly zachráněny od jisté smrti. Na výstavě byly z těchto dětí dvě (dnes už dospělé ženy). Paní županka Bělogorského kraje a potom paní, pracující dnes jako šéfka Česko-slovenského sdružení krajanů. A tahle paní šéfka byla právě odvezena z rodné vesničky jejíž jméno jsem plně nezachytil, ale znělo jako „Plenyje selo“.
A právě na Plenyje selo byl týden po odjezdu místních dětí podniknut útok, při němž bylo pobito přes 40 místních Čechů.

  
Mluví pan starosta.Hovoří zástupkyně Prahy 10, paní Hradská nalevo od ní.


Na závěr vernisáže zazpíval (a pěkně) nějaký svaz důchodců, nevzpomenu si na jejich název.

      A tohle už je sobota, kde jsem s vyplazeným jazykem doběhl k Památníku.

Jako vždy jsem to stíhal na poslední chvíli, všichni už stáli nastoupení a já ještě montoval prápor! A pokaždé si říkám, že na ten Vítkov vyrazím o půl hodiny dříve! No ale stihnul jsem se postavit asi třicet sekund před tím, než vystoupil z auta pan prezident.

  
Na poslední chvíli…  … ještě rukavice a už do pozoru.

 
Byl docela vítr, tak držení praporu bylo celkem   Pan prezident Zeman se jevil normálně, když jsem
fyzicky náročné. Ale takové jak u Zborova to nebylo.    viděl, jak rvali z auta Schwarzenberga, tak Zeman
      je proti němu Jůra. Z auta vystoupil sám a křepce
      a s hůlčičkou se vydal položit věnec. Dědeček to sice
      je, ale jen mu pomohli do kabátu a jinak zvládl
      všechno sám. To píšu úmyslně ve světle posledních       událostí, kdy o něm ten brněnský havlista píše,       že mu zbývají tři měsíce života…

 

 
Tady záběr na kladení věnců ze strany diváků.   A ještě jeden.


A tady už je závěrečný pozdrav z ukončení letošních oslav založení naší Republiky v Praze, na vrchu Vítkově.

Dále jsme pokračovali k Emauzům, kde se konal pietní akt padlým Legionářům.

 
Krátký proslov držel tajemník obce Legionářské Jirka Karel.   Tady mu to jako legionářskému bratru poručíkovi
u Zborova ovšem sluší líp.

 
Opět položili veteráni a pamětníci věnce.

      No –  a poté, co jsme odstáli půlhodinku pod Emauzy, stavili jsme se u „osmáků“, kde se slavily narozeniny pana lajtnanta Mrázka. Zapěli jsme s landšturmákama  národních a vojenských písní a požvanili o situaci na frontách. :-D

      Bylo to jen na chvilku; u Písecké brány (naproti letohrádku královny Anny) už ve čtyři hodiny začínalo setkání Čechů a Slováků u příležitosti výročí založení společné Republiky. Pořádá to každý rok starosta Prahy 6 a je to pěkné. Letos opět mluvil starosta Ondřej Kolář a slovenský velvyslanec Weiss, který mluvil také u památníku legionářů. Tam mluvil podstatně kratší dobu a bylo to k užitku věci. Vyznění proslovu nechám s dovolením shrnout zdejšího „nenapodobitelného“:

 „Hele, já tam chodím už několik let, Weiss taky a vždy byl jeho projev pro mě na 1. místě. Letos se mi moc nezdál, byl moc eurohujeristický… Překvapil mě však politik, kterému jsem loni na tomto místě vynadal… (byl to TOPÁK Ondřej Kolář, starosta Prahy 6 )
To byl projev k 28.říjnu, dojal mě tak, že jsem mu šel (nerad) poděkovat a pogratulovat. I jeho to očividně potěšilo… Odpustil si útoky na Zemana a šlo to.“

Na závěr dám fotku, která se -myslím- moc povedla:

Pro vlast – na Zdar

Příspěvek byl publikován v rubrice KONANÉ AKCE. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář